Home Lidé v Taiji Akademii Šárka Grundy (1. díl)

Šárka Grundy (1. díl)

0
Šárka Grundy (1. díl)

Šárka (*1980) patří k ženám, kterým těhotenství otevřelo novou úroveň vnímání Tchaj-ťi i sebe. Aktivně procvičila obě svá těhotenství. Během těchto období ztišení, jak sama říká, se s pokorou vrátila ke kořenům Tchaj-ťi − navíjení. Porodem ji provedlo obrácené břišní dýchání a ke cvičení se vrátila téměř okamžitě poté, co přivedla na svět zdravého syna Kiliána (kterého doma čekala dvouapůlletá Jasmínka).

Po krátké čtrnáctidenní pauze vedly její kroky i do Taiji Akademie. Vděčí za to jistě i svému manželovi Angusovi, se kterým začali společně cvičit v roce 2006 a který sdílí tuto životní cestu s ní. O svých pocitech a zkušenostech z obou těhotenství a porodu si se mnou vyprávěla v následujícím rozhovoru:

Cvičení v těhotenství jako cesta ke ztišení

Co Tě přivedlo k Tchaj-ťi a jak dlouho se mu věnuješ?

K Tchaj-ťi mě přivedla chuť sdílet s partnerem (nyní manželem :-) ) nějakou aktivitu či trénink, ve které bychom oba vyplavili endorfiny a posílili tělo i mysl. V tomto ohledu jsme k Tchaj-ťi přišli oba z odlišných světů, on jako držitel černého pásku v sebeobranném systému Taekwondo a já jako atletka, která ráda poskakuje. Přiznám se, že jsem ze začátku moc nevěřila, že zrovna mě Tchaj-ťi osloví a zůstanu u něj téměř celou dekádu. Ale nějak jsme se v tom oba časem našli, byť každý asi v trochu jiném modu. Pro manžela jsou hybnou silou především aplikace a porozumění tomu, jak funguje mechanika našeho těla při sebeobraně. Kdežto pro mě je při cvičení určitě zásadní „meditace v pohybu“ a schopnost ztišení mysli a absolutního soustředění se na pohyb.

Mým četným sportovním počinům v minulosti vždycky Šárka02
něco scházelo. Byl to právě ten rozměr regenerace mysli, který při Tchaj-ťi lze kultivovat spolu s fyzickým tréninkem tělesné schránky. Velkou roli sehrála také blízkost Akademie a v neposlední řadě Radkovo charisma a holistický způsob, jakým umění Tchaj-ťi předává svým žákům. Stále nás baví cvičit s Angusem spolu, hrabat se v jednotlivých formách a rozebírat, kterou formu jak aplikovat. I když s rozrůstající se rodinkou jsou tyhle momenty samozřejmě stále vzácnější.

 

V současné době čekáš svého druhého potomka. Co je Tvá motivace k pravidelnému cvičení Tchaj-ťi?

Snaha se dál ve cvičení zdokonalovat. Jednou jsem se na tuhle cestu dala, tak si nedovedu úplně představit, co by mě z ní mohlo svést. Nebo možná přinejmenším snaha udržet své Tchaj-ťi i přes existenci jistých tělesných omezení. Při prvním těhotenství jsem se obávala, že se díky rostoucímu pupíku budu muset držet hodně zpátky a pořádně si nezacvičím.

Ale opak byl pravdou. Vytanula přede mnou úplně nová rovina cvičení, ve které jsem se vnitřně ještě více „ztišila“ a objevila možnosti, jak se posouvat ve cvičení dál. Např. jak vnímat rotaci, aniž bych musela všechny pohyby provádět úplně „naplno“ (kopy, údery), jak se mění těžiště těla a jak s touto (naštěstí pozvolnou ;-) ) změnou v sestavě pracovat.

Cvičení sestavy může mít tolik podob. V prvních letech jsem ráda cvičila hlavně dynamicky a rychle, i když tomu mé Tchaj-ťi neodpovídalo. Taky mě víc zajímalo tchuej-šou a naslouchání energii oponenta a to, jak ji přeměnit, nechat nenásilně sklouznout.

 

Vracím se nyní více k základům, k navíjení. Je to takový návrat domů. Mým hlavním cílem je teď rozmotávat uzlíky na hedvábném vláknu a navíjet ho co nejjemněji a nejplynuleji.

 

V těhotenství jsem se nevyhnutelně zpomalila, ztišila se a hledala cestu, jak se stát více samoukem, jak se vrátit k základům, k navíjení; a prakticky jsem necvičila (při prvním i druhém těhu) nic jiného než sestavu 74 forem. Přirovnala bych to k takovému návratu domů…

 

V čem je cvičení v těhotenství odlišné? Vnímáš „něco navíc“, co ve cvičení dříve nebylo?

Jak jsem již říkala, cvičím daleko plynuleji, pomaleji a bez fa-ťinů. Musím daleko více hlídat neřesti jako prohnutá záda či vystrčený zadek, ke kterým to s narůstajícím břichem velmi svádí. Mám pocit, že jsem si při cvičení více vědoma svého středu a lépe se vyvaruji kývání a nadbytečných pohybů, které člověk občas začlení, aby cvičení působilo autentičtěji („kudrlinky“ u záhybu apod.).
Šárka01Hlavní odlišností je však dýchání. Zhruba od čtvrtého měsíce jsem nebyla schopná dýchat obráceně do břicha, ale pouze přirozeně. Možná, že by to mohlo nějak souviset s tím, že obrácené dýchání má mimo jiné zpomalovat stárnutí. A to jde vlastně proti konceptu toho, že se v těle vyvíjí nová bytost. Každopádně tam v určitém gestačním stádiu plodu není místo na nádech do břicha a tělo si samo řekne, že chce dýchat přirozeně.

Taky jsem poměrně v rané fázi těhotenství přestala dupat. Nemyslím si, že samo dupání má nějaký negativní vliv na miminko, ale prostě je to taková přirozená součást toho ztišení se. Je zajímavé, s jakou intenzitou lze vnímat rovnováhu a svůj střed, když dupeš „potichu“ a „pomalu“. V podobném duchu jsem od počátku neměla ani pomyšlení na sestavu s mečem či jinou zbraní.

Zhruba od 5. měsíce jsem taky přestala s klasickými svižnými kopy a údery a oboje uvedla do polohy pomalého náznaku celého pohybu. Přijde mi úžasné, jak se to dát rozpitvat na ty nejmenší články, které tvoří celou trajektorii daného pohybu. Po několika „zpomalených ponorech“ se lépe daří pohyb vyslat ze středu, zapojit pas… a jsme zase u prazákladu.

Je pár forem, které se mi s narůstajícím bříškem špatně provádí. Především Šikmý krok, kde si po nabrání rotaci směrem za levou rukou/nohou musím hodně zploštit. Podobně je tomu po prvních oblacích při dřepu a plácnutí do jedné a do druhé nohy, ale tam omezení pociťuji spíše v pozdějších měsících. U jiných forem je to pocitově naopak snadnější, např. Bílá Labuť rozevírá křídla nebo u Prohrábnutí hřívy divokého koně. U obou mi to připadá i s břichem najednou víc jasné, kudy ten pohyb vést, aby to frčelo pěkně po svém orbitu.


Šárka03Je to už Tvoje druhé těhotenství, kterým proplouváš na vlně Tchaj-ťi… V čem je jiné než to první?

V druhém těhotenství necvičím tak často. Při prvním jsem cvičila denně a dle momentální kondice přizpůsobila cvičení v podstatě až do porodu. Ještě do porodnice jsem odjížděla s přesvědčením, že první dobu porodní buď pronavíjím nebo prostojím ve Wu-ťi. Realita mě však zastihla trochu jinak. Při druhém porodu k sobě budu, hádám, shovívavější.

Nyní je složitější najít především časový prostor, ale i energii pro denní cvičení, neboť ta je vesměs vydána na snahu o zkrocení neposedného dvouapůlletého torpéda. Pociťuji rozhodně větší únavu, a tím pádem menší chuť do cvičení.

Víc přemýšlím nad tím, jak své Tchaj-ťi v této životní etapě posouvat po krůčkách dál. Vypůjčím si Radkovu paralelu, kterou použil na jedné soukromé hodině a pokorně přiznávám, že mým hlavním cílem je teď rozmotávat uzlíky na hedvábném vláknu a navíjet ho co nejjemněji a nejplynuleji.

 

Máš nějaký tip, radu nebo postřeh, který bys chtěla předat svým těhotným kolegyním, aby se mohly věnovat cvičení co nejdéle?

Jako u všeho je i cvičení Tchaj-ťi v těhotenství velice individuální. Pro mě to je vítaná vzpruha těla i mysli bez výraznějšího omezení oproti normálu, ale jsou určitě ženy, pro které je z nějakých důvodů těžké u cvičení v podobné intenzitě zůstat. Mohlo by být fatální dávat paušální rady a doporučení. Snad jen, že tělo si samo řekne, co zvládne a co už je na hraně.

Osobně mi v prvních dvou trimestrech situaci v některých dnech komplikovaly nevyzpytatelná nevolnosti nebo značně zvýšený krevní oběh a následné pocity hyperventilace či mdlob při hlubokém dýchání. Ve třetím trimestru se zas pánev připravuje na porod a občas to různě táhne a skřípe, nehledě na to, že se mimi už může pěkně vrtět a některé pohyby jsou tím pádem komplikovanější.

Celkově jsem však přesvědčená, že pravidelné cvičení Tchaj-ťi přispívá k dobré fyzické i psychické kondici v průběhu těhotenství a výrazně eliminuje nepříjemné komplikace typu ischias, které nejsou v druhé polovině žádnou vzácností.

 

Při fyzických omezeních doporučuji praktikovat sestavu tzv. „na sucho“, neboli v mysli, čímž si sestavu ladíte také.

 

Ještě mě napadá jeden rozměr cvičení Tchaj-ťi, který můžu při fyzických omezeních jenom doporučit. Jde o praktikování sestavy tzv. „na sucho“, neboli v mysli. Když je člověk (a to nejen žena v těhotenství nebo bezprostředně po porodu) limitován fyzicky, dá se to ladit v hlavě. Po porodu jsem tak např. před usnutím procházela sestavu formu po formě a představovala si, jak jednotlivé formy cvičím a dýchám u toho. Tak se mi občas podařila celá sestava 74 forem, aniž bych „vstala z postele“.

S přítomností nové bytosti ve vašem životě, která se bez vás neobejde, je však samozřejmé, že se Tchaj-ťi nevyhnutelně posouvá dolů na seznamu priorit dne. Nicméně uvolnění a lehce meditační modus, které může cvičení v mysli doprovázené dýcháním do břicha poskytnout určitě stojí za vyzkoušení. Zároveň správné dýchání může přispět k tomu, aby se po porodu všechno vrátilo do své původní velikosti.

 

Šárko, moc děkuji za Tvůj čas a ochotu si povídat.
Alena Koutecká