Home Lidé v Taiji Akademii Zina Matoušková

Zina Matoušková

0
Zina Matoušková

 

Prababička, která cvičí Lao-ťia ji-lu

*1933

Pracovala jako redaktorka ve Státním technickém nakladatelství. Žije celý život v Praze. Je v důchodu. Má dvě dcery, 7 vnoučat a dvě pravnoučata. V Taiji Akademii začala cvičit v roce 2008, kdy jí bylo 75 let.

 

Co Vás přivedlo k Tchaj-ťi čchüan?
Po více než čtyřicetiletém společném životě mi zemřel manžel a najednou se můj dosavadní život zcela změnil − měla jsem spoustu volného času, mohla se starat jen sama o sebe, a tudíž jsem se začala pozorovat a vymýšlet si, že nemůžu tohle a tamto, že mě bolí tady a tamhle, že nevyjdu do schodů a že nezvládnu chalupu a práci na zahradě. Začala jsem chodit po doktorech, až jsem skončila na ortopedii. Paní doktorka mě prohlídla a zrentgenovala a pak mě poměrně „drsně“ řekla: „No, nic tam není. A co byste chtěla, paní, ve Vašem věku?“

Patrně měla pravdu, ale stejně jsem dostala vztek a ten se stále zvětšoval. A jak jsem šla po Vinohradské ulici pod Vaší sokolovnou, uviděla jsem cedulku čínské bojové umění Tchaj-ťi… Vlezla jsem dovnitř a přihlásila se (nejsem si úplně jistá, jestli jsem se v duchu netěšila myšlenkou, že se rychle naučím několik zajímavých chvatů a při příští návštěvě v ordinaci je použiju :-) )

 

Když mě potká den blbec, pomůže hodina v Akademii.

 

Co Vám cvičení Tchaj-ťi čchüan přináší?

zina1Celý život jsem se rekreačně věnovala různým sportům. Vyzkoušela jsem např. ježdění na koni a vodních lyžích. To jsem zvládla. Ale pak jsem měla dlouhou přestávku (jo, po té jízdě na koni ještě stále toužím a také po kolečkových bruslích!).

Až jsem začala cvičit Tchaj-ťi.

Stoprocentně jsem se zlepšila. Všechno mě přestalo bolet. Vydržím chodit, vydržím lézt po horách. Dcera bydlí v Liberci. Jezdíme tam na běžky. Ujdu spoustu kilometrů, předtím mi chůze vadila (dcera tvrdí, že po těch horách honím já ji a ne ona mě). Vůbec mi nevadí se ohýbat, klekat si. Nebolí mě kolena, kyčle ani záda.

Takže bych řekla, že cvičení Tchaj-ťi je prospěšné, ale nemělo by se k němu přistupovat jako ke gymnastice.

A také jsem zjistila, že když mě někdy potká takový „den-blbec“, s kterým si nedovedu poradit, většinou mi pomůže hodina v Akademii, setkání s přáteli a Tchaj-ťi.

Vůbec jsme si ještě nepovídali o pobytových zájezdech, jejich líčením bychom asi překročili únosný rozsah našeho rozhovoru. Stejně bych ale chtěla zmínit alespoň ten první, na kterém jsem byla, a to zimní soustředění v Jindřichově. Předem zcela nevarovaná jsem se ocitla v nedělním ránu, ještě téměř za tmy, v desetistupňovém mrazu a půlmetrovém sněhu, před snídaní, v předepsaném postoji… Ale stejně to bylo nádherné. A že se to dalo vydržet je vidět z toho, že jsem až doteď nevynechala téměř žádný pobyt.

 

Cvičíte doma?

Doma se maximálně přinutím chvilku navíjet. Jsem v tomhle velice nedisciplinovaná. Ale protože bydlím tady na Vinohradech, jsem ochotná chodit do Akademie denně.

 

Máte nějaká doporučení pro ty, kteří chtějí se cvičením začít?

V tomhle věku a podle fyzických schopností bych určitě doporučila Čchi-kung. Díky němu se seznámit se cvičením. Pak je možné se rozhodnout, jestli dál pokračovat „třináctkou“. A určitě cvičit navíjení, to je přeci možné docela dobře cvičit doma − při navíjení si protáhnu celé tělo a posílím nohy.

 

A co byste dodala závěr?

Když jsem se k Vám přihlásila, moje dcery říkaly: „Ježíšmarjá, maminka se dala do sekty!“ − protože toho o Tchaj-ťi věděly ještě méně než já. Tak si začaly shánět informace, a pak mě Vás posvětily a říkaly, že ze všech možných dotazů zjistily, že jste absolutně nejlepší. Takže já Vás mám dovoleného.

Celý život jsem hodně nepřístupná jakékoliv ideologii. Když jsem s Tchaj-ťi začala, brala jsem ho jen jako gymnastiku. V podstatě jsem odmítala přemýšlet a poslouchat Vás. No, a asi je to Vaším přičiněním, že jste mě vyvedl z omylu. Vlastně jsem Vám začala naslouchat. Ne, že bych Vás beze zbytku poslouchala a následovala, ale zjistila jsem, že mám ze cvičení lepší pocit a občas si myslím, že mi to jde líp. To už ale musíte posoudit sám, i když vy stejně nikdy nechválíte :-)

 

S paní Zinou si povídal Radek Kolář