Různými cestami ke společným prožitkům
*1981
Vystudovala University of New York v Praze, obor komunikace a média. V současné době je lektorkou Iyengar jógy.
Cvičení Čchen Tchaj-ťi čchüan v Taiji Akademii se plně věnovala od září 2009 do jara 2013, kdy začala profesionálně vyučovat jógu. Tchaj-ťi dnes cvičí pro radost, protože miluje jeho zklidňující efekt a možnost ponořit se do sebe. Plynulý spirálovitý pohyb má rovněž příznivý vliv na její klouby, zejména zápěstí, lokty, ramena a záda.
Jsi jedna z mála, která stála u zrodu projektu Tchaj-ťi školy Talavan. Jaké byly jeho začátky tvýma očima?
Na Talavan jsem přijela v době, kdy byla hlavní budova v původním stavu jako hájovna. Okamžitě na mě dýchla atmosféra přírody, ticha a klidu všude okolo. Bylo jasné, že se zde podaří vytvořit harmonické místo, které budou lidi milovat a budou se sem rádi vracet. Je to i skvělé místo na to, co chce Radek dělat. Vést lidi k tomu, aby získali hlubší dovednosti a dostali se k podstatě Tchaj-ťi, k samotné esenci. Talavan je na toto ideální.
Pamatuji si, jak jsme na začátku prořezávali zahradu, káceli stromy a dělali takové to prvotní čištění. Byla to zábava. S lidmi, se kterými byla legrace – s Kubou, Karlem a druhým Kubou. I když tam byla zima a spalo se v jedné místnosti s kamny, bylo to fajn, protože se sešli lidi, které to zajímá, mají srdce u Tchaj-ťi, chtějí být v přírodě.
Dnes je Talavan luxusní rezort, a lidé mají určitý komfort, ale místo si zachovalo harmonizující účinky, když tam přijedete, přirozeně se zklidníte, díky přírodě, tichu, plným kulatým jídelním stolům, kaligrafiím na zdech a samozřejmě díky samotné náplni, za kterou tam lidé jezdí, Tchaj-ťi.
Pokud se dnes podíváš z pohledu studenta Tchaj-ťi, v čem je pobyt na Talavanu přínosný a jiný než cvičení v Akademii nebo o samotě?
Jde o kontinuální nepřerušenou praxi. Dva nebo více dní soustavného cvičení jsou určitě účinnější než jedna lekce za týden. Zároveň jde i o celkový režim, protože od rána do večera nemyslíte na nic jiného než na Tchaj-ťi. Talavan je vytvořen především pro to, aby lidé měli prostor, kde mohou nerušeně praktikovat. Je s tím sladěno místo, praxe je intenzivnější, máte tam učitele, zdravé jídlo, sdílení, povídání o Tchaj-ťi.
Vše je zhuštěno do víkendu nebo do týdne, vy se tím můžete naplnit, mnohem víc vás to nakopne, namotivuje, abyste chtěli cvičit i přes týden. Můžete víc zažít kvalitu toho, co Tchaj-ťi přináší.
Jak jsi se vůbec s Tchaj-ťi seznámila? Setkala ses s bojovým uměním už někdy dříve?
Jedna moje kolegyně z práce cvičila u Radka v Taiji Akademii. Hledala jsem pravidelnou meditativní aktivitu s trochou pohybu, chtěla jsem si jen stoupnout nebo sednout a ponořit do sebe.
Akademii jsem si vybrala proto, že tam měli úvodní kurzy, dozvíte se opravdu základy a jede se postupně. Hned od prvního dne jsem si zkoušela cvičit doma, opakovat si, co jsme se naučili a postupně jsem se do toho ponořila.
Bojové umění mě vždycky něčím přitahovalo, ale nevyhledala jsem jej nikdy přímo. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že zažívám ten klid, který jsem hledala, a k tomu občas děláme rychlejší výbušné pohyby, fa-ťingy a kopy, jsem se musela smát, jak jsem se k tomu dostala oklikou. Líbí se mi princip výuky, nejprve je výklad a pak se praktikuje v tichosti, každý sám se sebou. V józe, kterou učím, je to jiné, neustále jste slovně vedeni zvenku. Při Tchaj-ťi je ticho a to ticho vás za krátkou dobu prodchne skrz naskrz.
Má cvičení Tchaj-ťi vliv na tvůj život – životní styl, zdraví, psychiku, kondici apod.?
Cvičení na mě působí hodně. Můj přítel Dan říká, že když cvičím Tchaj-ťi, jsem šťastnější. Tchaj-ťi mě naučilo chápat protipóly – jin a jang, střídání tvrdosti a měkkosti, hledání klidu v pohybu a nacházení pohybu v klidových pozicích. Po cvičení se cítím vždy hodně uzemněná, doslova pevná u země, jelikož energie po delším cvičení klesne dolů.
Jsi profesionální lektorka jógy. Jak jóga, tak Tchaj-ťi mají své kořeny v Asii. Mají podle tebe hodně společného?
I přes rozdílné přístupy metod se dají najít společné principy. V obou metodách, když praktikujete a ponoříte se do sebe, můžete mít podobné prožitky, stavy mysli, protože pravda nebo skutečnost je jedna, i když se popisuje různými způsoby a používáte různé techniky. Taková je moje zkušenost.
Tchaj-ťi je multidimenzionální nepřerušený pohyb, pracujete se všemi směry v pohybu, ale nejprve se učíte jednotlivé formy staticky, abyste je mohli později propojit. V józe se učíme ásany také jednotlivě, a postupně jdou propojit do nepřerušeného pohybu, záleží na stylu, který praktikujete. V obou můžeme hledat pohyb v klidu a klid v pohybu. Měkkost ve stabilitě a pevnost v měkkosti. V obou by měl proudit dech klidně. Ásana by se měla provádět bez úsilí, když vidíte někoho stát s lehkostí na hlavě, buďte si jisti, že to úsilí tomu předcházelo, a stejně tak tvrdé fa-ťiny mistrů vypadají lehce, ale nesou obrovskou sílu a jsou za tím léta tréninku.
Když cvičíte donekonečna formu, chcete ji dovést k dokonalosti, aby správně proudila energie v těle, v jakémsi mikrokosmu. Když praktikujete ásany znovu a znovu, chcete je fyzicky tak vyladit, aby bylo vyladěno vědomí i mysl. To je společné a jistě mnoho dalšího.
Našli jsme se s partnerem v Akademii − přišel si tam pro mě :-)
Vím, že Akademie je pro tebe důležitá ještě z jednoho důvodu. Našla jsi tady svého životního partnera. Jak jste se seznámili?
Vždycky říkám, že si Daniel pro mě na Tchaj-ťi přišel. Já jsem si ho na začátku vůbec nevšimla. On už cvičil asi půl roku, pak odjel na měsíc na Nový Zéland, zase se vrátil a chodil na kurzy.
Často se spolu smějeme, když vypráví, jak se na hodinách zakláněl při stání, abych přišla a opravila ho. (pozn. Jana tehdy působila jako instruktorka)
Daniel rád fotí. Jednou fotil náš trénink s mečem a po hodině jsme se dali do řeči a teď jsme spolu.
Máš nějakou oblíbenou sestavu a pokud ano, proč právě tuhle?
Mám ráda sestavu 74 forem Lao-ťia ji-lu. Líbí se mi, protože je dlouhá, a člověk může v kuse cvičit klidně dvacet třicet minut jednu sestavu. Jako hlavní sestava školy Čchen nám dává obrovský základ, jsou v ní všechny základní formy, které jsou důležité a podle kterých je vidět, jestli člověk má dovednost Tchaj-ťi anebo ne. Líbí se mi klasika a tradice, takže rozhodně 74ka.
V roce 2011 jsi absolvovala studijní cestu do Číny. Účastnila ses dokonce mezinárodní soutěže v Ťiao-cuo, kde jsi získala stříbrnou medaili. Jak tě pobyt v Číně změnil či inspiroval pro další cvičení?
Týden jsme pobývali u mistra v jeho škole v Čchen-ťia-kou. Zároveň jsme trénovali na soutěž. Byly to intenzivní 2−3 týdny cvičení. Člověk si zakusil to, co je nepopsatelné, to, co cítíte a vnímáte ve svém těle a mysli jen vy, když cvičíte déle, to, co vám nikdo nemůže naservírovat, k čemu se musíte procvičit. To je jedna zásadní věc.
Samozřejmě tím, že je člověk v kolébce Tchaj-ťi, na místech, kde byly všichni mistři, mezi lidmi na vesnici a má možnost s mistrem sedět u jednoho stolu, do sebe člověk vstřebá i to, co k tomu v té kultuře patří, všechny vůně, pocity na kůži, když jdete ulicí, nebo cvičíte v parku v Pekingu mezi skupinkami Číňanů. To z knih nenasajete.
Když jsem dělala instruktorku, mohla jsem navíc tuhle zkušenost předat lidem, sem tam jsem řekla nějakou historku a to je to, co oživí výuku. Protože vím, že já sama jsem hltala, když Radek s Petrem něco vypráví.
Podělíš se s námi o nějaký zajímavý zážitek související se cvičením či pobyty?
Když jsme byli v Číně a měli jsme odjíždět z Čeng-čou do Čchen-ťia-kou, Radek nás posadil do taxíku (bylo nás osm a museli jsme jezdit po skupinách) a vysvětlil čínskému řidiči, na jaké nádraží nás má zavézt. Jeli jsme a za chvilku říkám: „Hele jedeme pryč z města, nádraží bylo víc v centru“. Po chvíli jsme zastavili před obrovskou bránou, nikde nic, vypadalo to sice jako nádraží, ale vůbec nikdo tam nebyl. Všichni jsme koukali z taxíku na všechny strany, byly jsme vykulení a vykuleně vypadal i taxikář, jako by nevěděl, kde se tam vzal. Rozumějte, ztratit se v Číně je něco trochu jiného než v západním městě, i objednání taxi stojí dost velké úsilí.
Kamarádka Mia listovala neúnavně ve své čínské konverzaci a snažila se domluvit s čínským řidičem, který vypadal, že právě spadl z měsíce, a neví, kde je ani kdo jsme my. Zkoušeli jsme se dovolat Radkovi, který řidiči nejdřív vynadal a pak ho navigoval, kam má jet. Nakonec jsme se šťastně shledali. S Miou jsme se ztratily ještě jednou, a to jsme chodily asi 3 hodiny a nemohli jsme tu ulici najít, mapa vám nepomůže, lidi nerozumí, sranda.
Co bys doporučila začínajícím studentům v Akademii? Kudy vede cesta k tomu si Tchaj-ťi oblíbit a najít v něm svou životní cestu?
Překvapivě cvičit a cvičit, a vydržet první úvodní kurz. Podle svého záměru. Pokud si někdo chce cvičit svátečně, jen tak na pocitovku, je to jedno. Pokud se chce rozvíjet a jít hlouběji jak do toho umění i do sebe, tak je třeba si opakovat, co se naučí i mimo lekce, každou volnou chvíli, a zkoumat, snažit se jít cestou zkušeností. To vás přiblíží k sobě samým a postupně v sobě rozvinete i dovednost Tchaj-ťi. Teprve po nějaké době cvičení budete cítit na vlastní kůži, na vlastním těle, mysli i psychice to, o čem to vše je.
Jano, děkuji Ti za rozhovor :-)
Alena Koutecká