Home Čína Proměny Číny očima Radka Koláře

Proměny Číny očima Radka Koláře

0
Proměny Číny očima Radka Koláře

Uplynulo 15 let od okamžiku, kdy Radek Kolář jako dychtivý student bojového umění poprvé navštívil Čínu a Chenjiagou [Čchen-ťia-kou], kolébku Tchaj-ťi čchüan. Za tu krátkou dobu se vesnice i život v ní proměnily a přiblížily světu civilizace. Pokud dnes přijedete, přivítá vás relativní „luxus“. Možná se tím ztratilo kouzlo starých časů, ale vzpomínky stále zůstávají…   

 

Radku, již 15 let pravidelně pořádáš studijní pobyty v Číně, spojené s cestováním a návštěvou mistra Zhu Tiancai v Chenjiagou. Jak se za tu dobu vesnice proměnila?

Chenjiagou jsem navštívil poprvé v roce 2000, kdy jsem tam strávil měsíc, a od roku 2002 jsem se pravidelně vracel každý rok, kromě asi jednoho léta, tak na 2–4 týdny. Je určitě hezké sledovat, jak se vesnice mění, jak se změnil Mistrův dům a jak se změnil i provoz.

taichi-cina-2015-05Jedna věc, které si hodně cením, je fakt, že první roky do Chenjiagou jezdilo za Mistrem jen málo lidí. Mistr tehdy více cestoval. A naše skupinka díky tomu dostala skvělou možnost, že jsme s ním mohli v Chenjiagou během těch tří týdnů cvičit sami třeba celý den, a on se nám věnoval. Člověk si vlastně zkusil, jaké to je v Chenjiagou spát, jíst, co jedí místní lidé, mýt se jako oni a žít s nimi jednoduchý život.

 

Myjí se snad jinak :-)?

První rok, kdy jsem tam byl, jsem se myl v hliněné kádi postavené venku na dvoře. O káď jsme se dělili ještě se skupinou asi pěti čínských vojáků, kteří u Mistrova syna trénovali Čchen Tchaj-ťi.

Kdo přišel dřív, dřív vycákal vodu z kádě, a pak už bylo těžké se umýt, protože prostě nebyla jiná možnost. Suchý záchod byl venku na dvoře. To se postupně měnilo a zlepšovalo a dnes je životní úroveň v Mistrově domě vyšší než je v Chenjiagou běžné.

 

Osobně bych vyměnil pohodlí za možnost být Mistrovi opravdu blízko.

 

To se taky mění, ale já osobně bych vyměnil větší pohodlí za možnost být k Mistrovi opravdu blízko. Tenkrát byl pořád s námi, celý den se o nás staral, stejně jako jeho rodina. Dnes jsou pobyty více oficiální. Sice s větším komfortem, ale Mistr má bohužel méně času a více povinností, v Číně je skutečnou celebritou.

 

Co mě uchvátilo v Chenjiagou, byla neustálá přítomnost černobílého symbolu „jin jang“ v různých podobách a na různých místech, a jak je pro místní přirozené být v kontaktu s Tchaj-ťi…

Řekl bych, že symbol „jin jang“ je tam něco jako u nás např. symbol kříže, který je hodně používaný: na budovách, kostelech a lidé ho nosí i na krku nebo na tričku. Řekl bych, že pro Číňany je to dnes ikona, často ani ne tak spjatá s filozofií, jako spíše tvar, který lidé sdílí a používají. Pokud se objeví na restauraci, asi to nemá s taoistickou filozofií, s jakousi rovnováhou a harmonií, mnoho společného.

 

A co pro Číňany symbol monády znamená?

taichi-chenjiagou09U nás žijí lidé na vesnici a ve městě odlišný život. V Číně je to podle mě ještě výraznější − jednoduchý chudý život na vesnici a poměrně stejně moderní a bohatý život ve městech jako u nás.

Lidé na vesnicích často sledují taoistické rituály, např. uctívání božstev, která ochraňují jejich dům před zlými duchy, nebo vykonávají obřady pro lepší úrodu, pro své příbuzné při narození nebo úmrtí. To jsou všechno rituály, které vytahují na povrch taoistickou filozofii, a často se v nich prolíná buddhismus a taoismus.

Podobně si u nás už dneska málokdo uvědomuje, že se prolínají pohanské svátky s křesťanskými. Stejně tak v Číně existuje Buddha, ale rituál kolem jeho uctívání je taoistický. Mám pocit, že podobně jako v Indii se i v Číně lidé, kteří zažili blahobyt nebo dosáhli nějakých hmotných statků, vrací zpátky ke kořenům a starým filozofiím.

 

Každý, kdo žije v Chenjiagou, má s Tchaj-ťi čchüan praktickou zkušenost, protože vesnice je jím prodchnutá.

 

Pak vznikají paradoxy, že se v Chenjiagou objeví bohatý cizinec a místní vesničan, který by strašně chtěl být bohatý jako ten cizinec, nechápe, proč se boháč vrací zpátky. Říká si, tak on dosáhl bohatství, má doma auto a dům a jede takovou dálku sem, aby se tady ve špíně snažil cvičit něco, co z našeho pohledu není podstatné nebo méně podstatné než mít rodinu, být zaopatřený a mít peníze. Je to takový koloběh, vracení se zpátky.

 

Myslíš si že má každý, kdo žije v Chenjiagou, nějakou praktickou zkušenost se cvičením Tchaj-ťi?

Radek ČínaPodle mě každý, kdo tam žije, má s Tchaj-ťi čchüan praktickou zkušenost, protože vesnice je tím prodchnutá. S Tchaj-ťi se potkáváte na každém kroku, místní ho mají pořád na očích. Ale otázkou je smysl − proč cvičí.

Mnoho studentů v místní wu-šu škole v tom vidí šanci na lepší život, protože vědí, že ostatní učitelé Tchaj-ťi čchüan zbohatli tím, že začali učit, jezdit po světě a po Číně. Punc Chenjiagou vytváří určitou značku, záruku kvality.

Když se naučíte Tchaj-ťi v Chenjiagou a odjedete na druhý konec Číny, nebo naopak, když z druhého konce Číny pošlete dítě do Chenjiagou, aby se naučilo Tchaj-ťi, pak s tímto certifikátem můžete učit − je to takový Harvard pro tchaj-ťisty. Takže na první pohled je těžké rozeznat, kdo z nich to dělá jako práci a kdo pro zábavu. Až později, když člověk s lidmi mluví a je s nimi déle, pozná, jestli bojovým uměním skutečně žijí, jestli je baví.

 

V Číně se dají zažít veselé příhody, třeba obyčejná cesta taxíkem či nástup do vlaku může být velké dobrodružství…

Z mého pohledu bylo vtipných historek víc v minulosti. Čína se opravdu za posledních 15 let dramaticky změnila. První cesty byly dobrodružnější a veselých situací spoustu.

taichi-cina-2015-06Pamatuji si na Hulu Dao [Chu-lu Tao], město v severní Číně u Čínského moře. Nachází se tam tradiční čínská wu-šu škola, kam jsme jezdívali pravidelně cvičit a pobývat. Bydleli jsme v odlehlé čtvrti, která byla sídlem tradiční mafie, jmenovala se Rudé šátky nebo nějak podobně.

A jako je tradiční Tchaj-ťi, tak tohle byla tradiční čínská rodinná mafie. Pamatuji si, jak jsme večer odjížděli z města taxíkem, řidič zastavil na kraji té čtvrti a říkal, že tam večer nepojede, že má strach. Vyhodil nás a my tou čtvrtí museli za tmy projít pěšky. Bylo to absurdní, protože z našeho pohledu hodně divoce vypadající taxikář řekl, že má strach.

Pamatuji si taky, jak jsme přijeli ve dvě hodiny ráno vlakem do Luoyang [Luo-jangu] a chtěli jsme se dostat do Chenjiagou, vzdáleného zhruba 80 km. Bylo nás asi dvanáct a kolem se seběhli taxikáři, kteří na nádraží vlastně žijí, a začali nás přemlouvat, že nás odvezou. Mezitím jsme se domluvili s nějakou paní, pak přijeli jiní taxikáři a my nasedli k nim do aut s těmi velkými batohy.

Nato přijela ta paní a strhla se bitka asi 40 lidí, kteří se hádali, nadávali si, že se navzájem zabijou, rvali naše batohy do auta, pak zase z auta. To bylo hodně divoké. Podobných situací bylo hodně, ale je třeba říct, že Čína se každým rokem stává civilizovanější a tohle už nezažíváme.

S Radkem Kolářem si povídala Jana Chadimová