Jeník Horák

0
Jeník Horák
Sestava se šavlí

Honza přišel do Taiji Akademie, když mu bylo 13 let. Začínal v oddíle Tygrů. Dnes je mu devatenáct a už druhým rokem dělá instruktora v oddílech Tygrů i Tygříků. Když zrovna necvičí Tchaj-ťi, studuje židovské gymnázium a zajímá se o židovství a židovskou kulturu.

 

Vzpomínáš si na svoje první setkání s Tchaj-ťi?

Tak poprvé jsem se setkal s tajči ve filmech, když jsem „byl mladej“ (smích) … Po rozvodu rodičů a změně školy jsem trávil dost času u počítače. To se moc nelíbilo mojí mámě, a tak jsme začali hledat nějaký kroužek v okolí. Vzhledem k tomu, že jsem několik let předtím pravidelně chodil do Sokola, tak jsem si říkal, že by bylo fajn pořád pokračovat ve cvičení. Tak jsem vyzkoušel Akademii… A tak jsem se do toho tady “zahryznul”, zamiloval, že “jedu” do dneška.

 

Takže jsi jednoho dne přišel zkušebně na trénink…

Jo. Na trénink… a potom už jsem nepřestal chodit.

 

A zaujalo tě třeba něco nebo někdo na začátku?

Radek (Kolář) a Petr (Donát) pro mě tehdy byly hodně velké autority, až skoro bohové – jak charakterem, tak i dovedností, co v tajči mají… A potom jsem se v té době nehorázně bál Petra Vitouše. …(smích)..Nevím proč…byl v pořádku…akorát jsem se ho prostě bál. Třeba když to vypadalo, že přijdu pozdě na trénink, tak jsem v duchu viděl ten jeho zamračený výraz a raději jsem přidal do kroku.

 

Co bylo pro tebe na začátku nejtěžší?

Ma-pu. (Pozn. Postoj jezdce na koni – více o postojích ZDE…). Protože já jsem jako malý kluk byl hodně při těle. Tady jsem to pak pod vedením Petra Vitouše vysportoval. Fyzická námaha, stát celou dobu ve správném postoji, překonat se… To je na začátku asi nejtěžší pro každého z nás.

 

Cvičil jsi tehdy každý den?

Každý den ne, ale snažil jsem se. Nejdřív jsem chodil na začátečnické kurzy – v úterý a ve čtvrtek. Potom jsem začal chodit v pondělí, úterý, ve středu a ve čtvrtek. A pak, když  jsem se zlepšil, tak jsem přidal i pátek :-)

 

Do Taiji Akademie chodíš už 6 let. Co tě motivuje?

V době, kdy jsem začal chodit, se tady vytvořil strašně fajn kolektiv kamarádů. Bohužel se už rozpustil, zestárli jsme. Každý se vydal jinou cestou. Nejprve mě tu tedy držel ten kolektiv, ti kamarádi, a potom, když jsem začal cvičení víc rozumět, tak mě to začalo i víc naplňovat. Takže teď mě motivuje samotné cvičení. Pořád vím, že jsou v sestavách místa, která jsou pro mě zatím nepochopitelná. Chci je pochopit, aby se mi cvičilo líp, aby ta radost ze cvičení byla ještě větší.

 

Kromě sestav beze zbraně cvičíš i s mečem, kopím a  šavlemi. Kterou zbraň a sestavu máš nejradši?

Ze sestav mám nejraději Dělové pěsti. Ale zatím je cvičím špatně, takže mě brzy bolí kolena. Ze zbraní cvičím nejradši dvojitou šavli. Baví mě i proto, že ji momentálně umím v Akademii jen já. (smích)

Co se týká výuky, tak nejraději učím sestavu s jednou šavlí. Je to krátká a rychlá sestava. Děti to baví. Při běžném tréninku a jiných sestavách občas bývá trochu problém s motivací dětí, aby dosáhly cíle, který já po nich chci. V sestavě se šavlí se dá právě přes tu výbušnost, tu sílu, energii a celkovou dynamičnost sestavy dosáhnout u dětí lepších výsledků než při běžném tréninku.

 

Učíš se teď něco nového?

No, já se pořád učím něco nového – i z toho „starého“. Hrozně moc se mi líbí vějíř. Ten se zrovna teď učím. Jinak se taky učím halapartnu, ale jde to pomalu. Je to hodně těžké – jak technicky, tak i ta samotná halapartna je docela těžká.

 

Už dva roky jsi instruktorem Tygrů a Tygříků. Co tě na „instruktorování“ nejvíc baví?

Hodně mě teď baví učit Tygry. V Tygrech se v poslední době zase zformovala taková skupinka starších. Očividně je to baví, jde jim to a jsou v tom šikovní. To jsem moc rád. Učí se rychle, takže s nimi pak můžu probírat zábavnější věci jako třeba právě tu šavli. Navíc mají smysl pro humor, je s nimi legrace, usmívají se na mě. Prostě potěšení učit. (smích)

 

Několikrát do roka reprezentuješ Tygry na různých akcích pro veřejnost. Máš někdy trému?

Tak tréma je vždycky, ale ne zas tak velká. Dříve jsem hrál několik let v divadle, i pro Českou televizi, a chodil na recitační soutěže, takže tréma už je u mě tak trochu na denním pořádku. Samozřejmě,  vždycky tam nějaká je, takže se při vystoupení občas nějaká chybička vloudí. To nejsem rád, protože to bolí hlavně mě. (smích) Fyzicky i psychicky.

Vystupování na různých akcích mě ale baví. Jezdíme třeba do Tloskova, což je absolutně úžasná akce. (Pozn. Den bojových umění v Tloskově) Cvičíme tam pro lidi s mentální poruchou. Mám dojem, že je to s nimi podobné jako s dětmi. Je radost dívat se na lidi, kteří jsou tím, co vidí (vaše cvičení) prostě unešení. To je hodně příjemný pocit…

Letos plánuješ jet s Radkem Kolářem a dalšími studenty Taiji Akademie do Číny. Na co se nejvíc těšíš?

Těším se tam hodně, protože jsem v Číně ještě v životě nebyl, takže věřím, že mi to může dát hromadu zkušeností. Na druhou stranu mé židovské srdéčko pláče nad výdaji. (smích) Doufám, že se nám Mistr Zhu Tiancai bude moci věnovat. Snad mi pomůže zlepšit tu dvojitou šavli. Moc se na to těším.

Kromě toho se hodně těším do Pekingu a do všech měst, která ještě navštívíme. Do Hangzhou atd. A taky, to je taková osobní záležitost, bych se rád podíval do Kai Fengu. Je tam nejstarší, možná i jediná, židovská obec v Číně. Tu bych také moc rád poznal.

 

Díky za rozhovor, Jeníku.
Rozhovor vedla Heda Bosáková