Toulky po známých místech i utajených zákoutích Pekingu
Jak to letos všechno začalo a jaké byly naše první dojmy z Číny?
Je 5. srpna krátce po poledni. Na letišti se nás schází devět, každý naplněn očekáváními a představami, co by měla následující, téměř měsíční cesta ke kořenům Tchaj-ťi přinést. Organizátor cesty, Radek Kolář, má jako jeden z mála představu, co nás cestou může čekat, protože je to již jeho dvanáctá cesta do Číny.
Po několikahodinovém bezproblémovém, přesto náročném letu přistáváme těsně před půlnocí místního času v Dubaji. Máme jediný cíl – najít hotel, ve kterém chceme přespat. Unavení a hladoví vylézáme z klimatizované letištní budovy do venkovního vedra, která nás okamžitě pohltí. Hledání se protahuje díky chaotickému personálu a nejasnému stanovišti správného autobusu. Nakonec jsme úspěšní a užíváme si klidného spánku v příjemném hotelu.
Číňané nespěchají. 5 minut nebo 3 hodiny, jaký je v tom rozdíl?
Následující let do Pekingu je stejně hladký, přistáváme opět pozdě večer, tentokrát s časovým posunem cca 6 hodin. Čeká nás opět náročný úkol – přesun do hotelu. Čekáme v dlouhé frontě na taxíky, dělíme se na tři skupiny a doufáme, že se v pořádku sejdeme na správném místě, protože řidiči mluví jen čínsky a v případě jakýchkoli nečekaných potíží nemáme bez Radka po boku moc šancí se dorozumět.
Cestou sbíráme první dojmy z pobytu z Pekingu, šťastně se shledáváme před hotelem a zvykáme si na trochu „drsnější“ prostředí. Vítejte v opravdové Číně.
Peking
Do hlavního města Číny by se vešlo obyvatelstvo téměř celé České republiky. V Číně je to však jen jedno z mnoha desetimilionových měst, pro které je typický všudypřítomný ruch a chaos. Vedle bezpočtu moderních aut, autobusů či nákladních aut se můžete setkat s nejrůznějšími absurdně vypadajícími trojkolkami, rikšami či vozítky menší velikosti. Všechny dopravní prostředky a také chodci, kteří často nerespektují semafory, se zvláštním způsobem prolínají, předjíždějí a vyhýbají všemi směry.
Přestože jsou Číňané doslova posedlí moderními technologiemi (mají nejnovější typy mobilních telefonů a neustále chatují na weišingu, což je obdoba našeho Facebooku), jednoduchá operace, jakou je výměna valut v bance, trvá téměř půldruhé hodiny. Své hraje jistě i fakt, že až na pouliční mumraj, Číňané prostě nespěchají. 5 minut nebo 3 hodiny, jaký je v tom rozdíl? Je to zřejmě jakási směsice lenosti, neuvěřitelné trpělivosti a vlivu náboženství, filozofie a čínské kulturní tradice.
Přesně takový je Peking – pulzující město plné kontrastů.
Park Tiantan
Peking není příliš zelené město, výjimkou jsou jen parky. Největší z nich, park Tiantan nebo také park Chrámu nebes, je známý unikátním souborem staveb z 15. století a také neuvěřitelnou přehlídkou pestrých lidských aktivit. Park je sice rozlehlý, ale poměrně snadno se v něm orientujete, dovnitř se dostanete po zaplacení vstupného (15 yuanů) a můžete tam strávit celý den. A věřte, že se nudit nebudete.
Už brzy po ránu, kolem šesté hodiny přicházejí nadšenci všech věkových kategorií, zametají si své plácky ve stínu borovic a provozují nejrůznější aktivity od chůze kolem stromů, hraní tenisu a hakysaku, tleskání a prozpěvování (určitá forma Čchi-kungu), tance či malby kaligrafií. Nás samozřejmě zajímalo především Tchaj-ťi samotné, které je pro tento park typické.
Každý den jsme zahájili individuálním tréninkem (nepočítám-li placku koupenou cestou do parku :-), našli jsme si místo, kde nám bylo příjemně, a zacvičili si. Někdo pět sestav, jiný se více protahoval a navíjel. Kolem nás chodili Číňani, někteří se zastavili a chvíli nás zvědavě pozorovali. Ti, kterým jsme zabrali obvyklé místečko, se postavili těsně vedle nás a … prostě cvičili :-)
Po skončení ranního tréninku jsme se vydávali na obhlídku okolí. Radek s Karlem a Petrem mířili na jisto. Viděli jsme cvičit Mistra Wanga, který je žákem slavného Mistra Feng Zhi Qiang a cvičí styl Čchen z linie mistra Čchen Fake. Obdivovali jsme plynulost a měkkost sestav, zřetelné navíjení pasem a velmi uvolněné ruce.
Ve vzdálenější části parku má své stanoviště i vnuk Čchen Fakeho – Čchen Jü. Sám už sice cvičí méně, ale stále osobně dohlíží nad skupinkou svých studentů, kteří pečlivě a dlouhou dobu trénují několik pohybů, cvičí sestavy i aplikace.
Kromě těchto profesionálů najdete ve všech koutech parku skupinky nadšenců – amatérů, kteří Tchaj-ťi žijí a věnují mu pravděpodobně všechen svůj volný čas. Cvičí všechny možné styly, někteří se věnují sestavám, jiní více studují smysl pohybů, bojové aplikace, perou se, používají nejrůznější zbraně. Rádi vás pozorují, jsou zvídaví, přátelští a otevření.
V Číně se setkáte se cvičením v parcích, předáváním stylu v rámci rodiny nebo s výukou ve wushu školách.
Kromě parkového cvičení, které vyzdvihuje spíše relaxační, zdravotní a sociální aspekty cvičení a je méně organizované, se v Číně setkáte s tradičním systémem výuky, např. tak jak Tchaj-ťi předává mistr Zhu Tiancai. Jako určitý propracovaný rodinný systém předávaný z generace na generaci podle určitých regulí, poměrně přísný, střežený, systematický, s důrazem na bojový aspekt a skutečné kung-fu (které bylo dříve otázkou přežití). V moderní době se výuka přesunula do wushu škol, fungujících v podstatě jako internátní sportovní školy, ve kterých se učí směs všech stylů a soutěžních sestav a po jejichž absolvování jste kvalifikovaným učitelem Tchaj-ťi.
Alena Koutecká