V úvodním díle rozhovoru vyprávěl Radek Kolář o začátcích svého studia Tchaj-ťi čchüan. Jaký vztah má zakladatel pražské Taiji Akademie, školy bojového umění inspirované čínskými kung-fu školami, ke svému mistrovi? A proč je při studiu Tchaj-ťi tak důležité být osobním žákem? O tom jsme si povídali v druhé části rozhovoru…
Radku, přibliž nám, jak vypadala výuka v čínské škole kungfu. A jak se z řadového studenta staneš osobním žákem?
V tradiční čínské škole kungfu neexistovaly žádné formální stupně, na rozdíl třeba od japonských škol. Žáci se svým mistrem nejen cvičili, ale i žili, podobným způsobem jako v rodině. I oslovení učitele Shifu [š‘-fu] můžeme chápat ve významu otec. Mistr byl tedy otec a žáci byli jeho druhá rodina. Takový byl model čínské školy.
Studenti se navzájem oslovovali mladší žák, starší žák nebo mladší sestra, starší sestra. Přišli jste do školy, nic jste neuměli a pomáhal vám ten, kdo uměl o něco víc než vy, a to byl váš starší bratr nebo starší sestra. Mladší sestra a mladší bratr byli ti, co přišli po vás.
Osobním žákem se stáváte na základě vzájemné důvěry mezi učitelem a žákem.
Řekněme, že jdete do kungfu školy, zaplatíte si tam rok a cvičíte. Pak buď jdete jinam nebo se rozhodnete zůstat. Stát se osobním žákem znamená, že vás učitel přijme do užšího rodinného kruhu. Nesouvisí to ale s vaší pokročilostí, to je důležité. Osobním žákem se nestáváte na základě pokročilosti, ale na základě vzájemné důvěry mezi učitelem a žákem.
Učitel tedy klade velký důraz na vaši loajalitu, oddanost a vedle toho pak na váš talent a schopnost umění rozvíjet. V dnešní době se to už celé posunulo do jiné roviny, nicméně stát se osobním žákem stále znamená projít určitým obřadem.
Jak obřad přijetí probíhá a co z něj vyplývá?
Při obřadu musí být svědkem někdo, kdo už osobním žákem mistra je. Vy se mistrovi třikrát pokloníte, předáte mu dárek a dáte mu napít čaje. On se napije a tím vyjádří, že vás přijímá za svého osobního žáka. Váš vztah se v té chvíli změní, učitel vás začne brát jako člena rodiny a vy se také jako člen rodiny musíte chovat. Začnete se řídit určitými etickými pravidly.
Můžeš víc přiblížit, proč je důležité být osobním žákem?
Tchaj-ťi čchüan jako umění je otázkou určitého vnitřního předání, které mistr nese v sobě. Porozumět mu neznamená jen odkoukat pohyby. Znamená to získat jakési vnitřní předání, myslím tím vědomosti, pohledy na věc, přístupy ke cvičení, celý soubor věcí obsažených v umění… Na to je potřeba, aby byl vztah mezi učitelem a žákem osobní.
Na druhou stranu, čím je vztah mezi učitelem a žákem osobnější, tím těžší je udržet v sobě úctu a autoritu vůči dané osobě. Tzn. na jedné straně učitel začne být osobní vůči vám a na druhé ho stále musíte vnímat jako učitele, ne jako kamaráda, byť se k vám jako kamarád chová.
Ve vztahu mezi učitelem a žákem je nesmírně důležitá úcta a důvěra.
Je to velká proměna. Z trenéra v kurzu Tchaj-ťi, za který od vás dostal zaplaceno, se stane váš přítel, kamarád, otec. Říká vám své názory, vy je s ním sdílíte. Sledujete jeho život. Vidíte ho nemocného, smutného… Vidíte, že je taky jen člověk a přesto je vaším učitelem a vy ho musíte ctít.
Ve chvíli, kdy k němu přestanete mít vztah jako ke svému učiteli, přestane být vaším učitelem a už vás nic nenaučí. Tím si cestu uzavřete sami. On sám jde po své cestě a to, jestli jste jeho žákem nebo ne, ho na jeho cestě nijak neovlivní.
Ale ve chvíli, kdy v něm přestanete spatřovat autoritu, kdy mu přestanete věřit a ztratíte úctu k němu… V té chvíli se pomoc na vaší cestě z jeho strany zastaví.
Takže pokud chcete, aby vám učitel na cestě Tchaj-ťi čchüan pomáhal, jsou rozhodující úcta a důvěra. Jakmile ve vašem vztahu nejsou, musíte si najít jiného učitele. Studovat umění Tchaj-ťi čchüan do hloubky bez učitele je nemožné.
Někdy se stane, že žák si v určitém momentu svého studia začne myslet, že cvičí lépe než učitel…
Vztah mezi učitelem a jeho osobním žákem je podobný jako vztah mezi otcem a synem. Na začátku, když se student začíná učit, tak si svého učitele cení nade vše, hltá všechny nové techniky, snaží se splnit všechny jeho pokyny… Postupně získává dovednosti a dostává se dál, do hloubky technik, a také poznává lépe osobnost svého učitele.
V určité fázi nastane něco jako puberta. Žák si myslí, že už všechno umí, že cvičí lépe než jeho učitel, začne mít svoje pohledy na věc a přestává svého učitele respektovat. Je to určitý vývojový stupeň, na němž žák začne více projevovat svou osobnost a uplatňovat svou svobodu při cvičení.
Řekl bych, že je to velmi důležitý moment při výuce. Žádný učitel nechce mít žáky, kteří ho budou jen slepě poslouchat. Chce studenty, kteří budou umění Tchaj-ťi čchüan v sobě rozvíjet sami, budou mít svoje názory. Ale pro studenta je zároveň obzvlášť důležité zachovat si důvěru a především úctu k učiteli.
Ztratí-li žák úctu ke svému učiteli, pak ho už učitel nemůže nic naučit.
Pokud se mu to nepovede, tak se v té chvíli od svého učitele vzdálí a on ho pak už nemůže nic naučit. Pokud se to stane příliš brzy na jeho cestě, tak se jeho vývoj v Tchaj-ťi čchüan zastaví a postupuje dále jen velmi pomalu. Stane-li se to později, pak může student sám dále pokračovat a dosáhnout určité úrovně.
Žák se tedy musí správně rozhodnout, zda je ten správný čas a také rozpoznat, zda mu jeho učitel ještě má co předat. Zda dozrál čas k tomu, aby se od svého učitele úplně oddálil a rozvíjel své umění sám nebo jestli je to okamžik, kdy se z „otce“ stává „partner“ a oba se budou nadále rozvíjet společně a vzájemně se ovlivňovat. Pak je třeba v sobě posílit pokoru a důvěru ve svého učitele.
I tady můžeme vidět paralelu mezi rodiči a dětmi. Když rodiče zestárnou, jsou možná méně zdatní, ale rozumí životu více než my a proto si jich nepřestaneme vážit, učíme se od sebe navzájem. Tak pak vypadá i vztah mezi učitelem a žákem. Pokud na sobě mistr i žák stále pracují, je jejich vztah oboustranně přínosný po mnoho let.
V čem spočívá podstata Tchaj-ťi čchüan se dozvíte v závěrečném, třetím díle…
Rozhovor připravila Jana Chadimová
Informace o výuce a cvičení s Radkem Kolářem najdete ZDE…